Aleluja, Ospělovsko!
Rozhovor s Pavlem Urbáškem o vypálené obci Javoříčko. Dodnes se přesně neví, proč nacisti tehdy zničili celou vesnici a povraždili osmatřicet zdejších mužů. Šlo o krutost německých vojáků anebo o pochybení partyzánů?
„To, jak osudné ráno 5. května 1945 vypadalo, sice můžeme poměrně přesně zrekonstruovat z historiografických či publicistických pojednání a z vyprávění pamětníků, příčiny tragédie však dodnes nejsou zcela zřejmé. Dlouhá léta jsme navíc slýchali pouze oficiální verzi. Před rokem 1989 se nemohlo říkat, že jeden z velitelů sovětských partyzánů na Javoříčsku byl opilec a vrah a že spíše než partyzánské činnosti si hleděl alkoholu,“ říká ředitel Archivu Univerzity Palackého historik Pavel Urbášek.
* V souvislosti s vypálením Javoříčka se většinou připomíná partyzánská skupina Jermak-Furzenko. Co byla zač?
Sovětská partyzánská skupina Jermak, která se stala osudnou pro Javoříčko, byla shozená na podzim roku 1944 na Vyškovsku. Její část pod velením Andreje Jegoroviče Fursenka se pak v únoru 1945 přesunula do oblasti mezi Konicí a Litovlí a Javoříčsko se pro ni stalo důležitou základnou. Činnost tohoto oddílu byla problematická. Je zcela evidentní, že u nich převažovaly akty zásobovací a akce individuálního teroru nad bojovou složkou. Nejčastěji zastrašovali lidi podezřelé z kolaborace a osoby německé národnosti. Počet zabitých příslušníků německých ozbrojených sil byl od druhé třetiny dubna 1945 téměř stejný jako počet zavražděných civilistů.
* Uvádí se, že partyzáni zabili manželku a děti hajného Victory a to vyvolalo u Němců odplatu.
Situace byla složitější. Dominantní osobou v jednotce nebyl Furzenko, ale Grigorij Semenovič Litviško, který hodně pil, a právě alkohol v celé události sehrál velkou roli. Partyzánská skupina si v noci z 10. na 11. dubna naplánovala odzbrojovací akci v Litovli. Právě tam byla dislokovaná ženijní jednotka složená z Arménců, kteří sloužili Německu. Vzhledem k tomu, že se blížil konec války, slíbili Arménci partyzánům zbraně ze skladu, který hlídali. To se však nepodařilo. Neustále opilý Litviško, který se od velitele oddělil, dorazil z Litovle do javoříčské hájovny rakouské Němky Hildy Victorové, která partyzánům pomáhala. V paranoidní představě, že je prozradila, jí dal ultimátum, že pokud se do půlnoci nevrátí velitel Fursenko, tak ji zastřelí. To se nakonec stalo. Na mol opilí partyzáni Litviško, Leonid Glucharev a Naděžda Ivanovová spolu s Čechem Václavem Blažkem vtrhli do hájenky, kde Victorovou zabili. Zastřelili i její děti a hájovnu zapálili.
* A Fursenko se nakonec vrátil?
Krátce poté se Fursenkova skupina spolu se dvěma Arménci vrátila. Fursenko okamžitě odsoudil Litviškovo jednání, ale nepotrestal ho. Předal mu Arménce a odešel. Litviško Arménce vyslýchal a nakonec je i s Litovelanem Václavem Dostálem, jenž se jich zastával, zastřelil. K šesti mrtvým přibyl i další – starosta Střemeníčka František Malínek.
* Kvůli tomu pak přijelo na Litovelsko komando SS, které vesnici vypálilo?
Protipartyzánská jednotka SS pod velením untersturmführera Egona Lüdemanna se na hradě Bouzově objevila čtvrtého května 1945, protože ustupovala z jižní Moravy před sověty. Čítala 60 až 80 mužů. Ještě téhož večera se část jednotky vydala na průzkum do okolí Bouzova a Javoříčka, kde se kolem desáté večer střetla s partyzány. Partyzáni zajali pět členů německé jednotky a následující ráno je zastřelili.
* A to byl společně se sedmi předchozími vraždami důvod napadení Javoříčka následující den?
Na první pohled to opravdu vypadá jako zkratkovité jednání speciální jednotky, která hledala mstu za to, že se dostala do konfliktu s partyzány. Ale zřejmě to tak nebylo. Pořád to totiž byla vojenská jednotka, která si bez rozkazu nemohla dovolit tak výraznou akci. Tuto hypotézu navíc vyvrací i fakt, že do Javoříčka přijely vojenské posily z Litovle, Konice a Olomouce, které obec obklíčily. To znamená, že k tomu musel dát rozkaz nějaký vyšší orgán. Spekuluje se o vedení olomouckého gestapa, ale to není prokázané. Přestože byli někteří příslušníci olomouckého gestapa zadrženi,mlčeli.
* Jak pak samotná tragédie probíhala?
Osudného 5. května 1945 se v 8 hodin ráno vydala jedna část Lüdemannova komanda polní a lesní cestou do Javoříčka a druhá zase vyrazila k Javoříčku oklikou přes nedaleké Střemeníčko a Veselíčko, čímž došlo k obklíčení vesnice. Celá akce trvala přibližně pět hodin. Z 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola. Zbytek staveb zničily granáty a pancéřové pěsti nebo byly „pouze“ zapálené. Dobytek byl zčásti ukraden nebo upálen, ženy s dětmi byly donucené opustit vesnici. Nejhorší osud zde ale potkal muže starší patnácti let. Ti, kteří se z jakéhokoliv důvodu nacházeli ve vesnici, byli po výslechu na místě zastřeleni.
* Za tři dny skončila válka. Vyšetřovalo se to? Podařilo se chytit nějakého z Němců?
Z celého komanda se podařilo zadržet pouze jediného člena Williho Kunze, který byl po válce postaven před náš soud. Byl ale řadový voják a o důvodech vypálení nic nevěděl.
* Dlouho se tuším spekulovalo i o tom, že Němce do Javoříčka poslal hajný Othmar Victora, jehož ženu a děti zabili partyzáni.
Victora od února 1945 v Javoříčku nebyl. Podle historika Josefa Bartoše je pravděpodobné, že v té době v Německu absolvoval kurz Weherwolf (německá teroristická skupina – pozn. red.). Po válce se vrátil a když na hřbitově v Neředíně hledal hrob své ženy a dětí, lidé z Javoříčska, kteří tam pracovali jako zedníci, ho poznali a zadrželi. Pak došlo k mimořádnému lidovému soudu, který mu nic nedokázal. Takže Victora dostal asi jen tři roky vězení za to, že byl příslušníkem SS. To, že by poslal Němce do Javoříčka, je vyloučené. U soudu se zjistilo, že v té době byl zajat v Rakousku. Stejně jako o důvodech vypálení Javoříčka se však spekuluje i o tom, jak to bylo v noci z 10. na 11. dubna, kdy byla zastřelená Victorová.
* Mohl byste to přiblížit?
Pamětníci tvrdí, že manželství Victorových nefungovalo. Oba byli velmi hezcí lidé a žili si po svém. Hilda dokonce navázala milostný poměr s Adolfem Pospíšilem, který byl majitel místního hotelu. I on s partyzány spolupracoval. Několikrát jsem narazil na to, že vztah Victorové s Pospíšilem velmi těžce nesla jeho manželka. A tady se často objevuje pamětnická verze, že právě Pospíšilová opila partyzána Litviška a vsugerovala mu myšlenku, že je Victorová zrazuje. Tuto verzi pochopitelně dnes už nikdo nedokáže ověřit.
* Myslíte, že i tyto informace mohou pomoci vnést světlo do tehdejších událostí?
Souběh tolika událostí zapříčinil nejednoznačné výklady. Ani po osvobození v roce 1945 nešlo mluvit o Javoříčku otevřeně. Nikdo si oficiálně nedovolil říct, že sovětský komisař byl opilec a vrah a že spíše než partyzánské činnosti si hleděl alkoholu. Stejně se nehodilo mluvit o tom, že sovětské partyzány podporovala Němka, navíc žena příslušníka SS. A po nástupu komunistické moci byly tyto skutečnosti opět nepublikovatelné. Tím, že se nakonec nenašel viník, je ten příběh jiný než příběh Lidic nebo Ležáků. Přesto se Javoříčsko stalo v rámci středomoravského regionu po právu poutním místem nacistické perzekuce.
* Přispělo uvolnění po listopadu 1989 k nějakému průlomu? Objevily se nové údaje?
V roce 1993 vydal dnes již zesnulý historik Josef Bartoš knihu Javoříčko (pravda a legendy), kde velmi objektivně shromáždil veškerá fakta. Takže se po historiografické rovině udělalo vše, co se mohlo. Přesto v 90. letech došlo k jakémusi „jojo efektu“, kdy v reakci na oficiální předlistopadové výklady se Javoříčko přestalo veřejnosti připomínat.
* Jak to myslíte?
Každá historická práce je, přestože se tomu odborníci brání, poměrně subjektivní. Vždy závisí na pracovitosti historika, jeho invenci, schopnosti vše sepsat, ale také hodně záleží na kontextu doby, ve které vzniká. A to platí jak o dobách totalitních, tak demokratických. Přesto by mělo zaznít, že i když byla činnost partyzánské jednotky Jermak Furzenko díky dominanci opilce a vraha Litviška problematická, většina partyzánů se do jednotky zapojila v dobré víře bojovat proti nacistům. To je potřebné si připomenout, dnes jako by se to trošičku obrátilo.
***
Roman Helcl, Mladá Fronta Dnes – Střední Morava, 3. dubna 2010