Mezi kopci, lesy a stráněmi bohatého Bouzovska se krčí v mírné kotlince, svažující se k jihu, malá horská vesnička Ospělov, obklopená se všech stran lesy. Její chaloupky se bázlivě tulí k sobě, jako se choulí v hromádce opuštěná kuřátka.
Krásně, pohádkově krásně je tu v létě, když slunce hází své ohnivé šípy po kraji, mrtvo a smutno je však v zimě, když drsný severák divoce fičí a letí nad krajem a plnými dlaněmi sype studený sníh, který přikryje jako rubáš ztuhlou zemi a zadusí všechen život.
Vesnička, od světa skoro odloučená, žije svým tichým životem, klidně a spokojeně jako kdysi.
Lidé z vesničky chodívali a dosud chodívají za větším nákupem do Konice. Byli však mezi nimi mnozí, kteří chodili i do vzdálenějších Loštic. Nejkratší cesta do Loštic vede přes Svojanov, Kozov a Jeřmaň. Z vesnice stoupá dosti příkře až na hranice katastru, odtud pak se svažuje víc a více ke Kozovu a dále do Loštic běží skoro po rovině.
V dřívějších dobách se chodívalo do Svojanova starou cestou, zvanou „ d u p a v á „
Podivné jméno, ještě podivnější však cesta sama!
Velebný klid a dusivé ticho, visící přímo ve vzduchu, působí tísnivě na duši člověka, takže i místní lidé tudy dodnes chodí neradi.
Obrázek svaté Barbory, zavěšený blíže k Ospělovu, shlíží zadumaně na lesní partie „Rompotového dolu“ pestře se střídající, dolu, který ztrácí své krkolomné stráně až kdesi v tajemné Věžnici.
A tento obrázek, který prý je nyní zavěšen hlouběji v lese, je začátkem „dupavé“, kde prý se dály podivné věci.
Slyšte, co se tu přihodilo.
Před mnoha lety žil v Ospělově chalupník Kupka. Byl to člověk pracovitý a hodný, poctivý a rozvážný, jeden z těch horalů, jimž srdce časem při práci zarostlo do horských políček, strání a kopců. Jeho láska k rodnému kraji rostla jako hromada kamení na mezích – těch podivných „kameníček“ – které pracně posbíral na svých polích. Miloval tento drsný kout, v němž spatřil světlo světa a za živého Boha by ho nebyl nikdo vylákal do světa.
„Všude je chléb o dvou kůrkách, pravda pravdoucí“, říkával, „ale můj chléb mi chutná nejlépe, poněvadž je osolen solí mého potu! To je ten radostný chléb domova, pravý “chléb vezdejší“. . . !
A domov sám? Do smrti mu zůstanu věren, i když tu každý den pro mne znamená jen starost a práci. Raději se skryji za svým snopem, než za cizím mandelem. . .“
Jednou, bylo to v říjnu, kdy se práce na poli končily a podzimek se značně nachýlil, vypravil se chalupník jako každoročně do Loštic, aby nakoupil, čeho bylo třeba na dlouhou zimu, hlavně soli a petroleje. Vzal s sebou ženu Jozefku a malou dcerku Mařenku.
Před polednem byl v Lošticích. Nakoupeno bylo brzy. Malé odpočinutí v hospodě a brzy po poledni se vydal na zpáteční cestu.
Ale co naspěcháte, když je den na píď.
Na zpáteční cestě je zastihl večer již v Kozově a cesta lesem k Ospělovu probíhala již za tmy.
Sotva minul povoz obrázek svaté Anny, visící za Svojanovem v lese, dostal se milý chalupník na „dupavou“ – o níž slyšel od sousedů mnoho podivných řečí, při nichž mnohdy mrazilo v zádech – a koně počali jeviti nepokoj.
Chvěli se po celém těle, zastavovali se každou chvíli, jako by je neviditelná ruka chytila za uzdu a zastavila, a ne a ne dopředu.
Nejednou slezl chalupník z vozu a šel se podívat před koně, neleží-li v cestě povalený strom, nejednou hmatal rukou pod koly, neleží-li na cestě skutálený balvan, vždy však marně. Cesta byla volná jako ve dne, ale jakési neznámé tajemství leželo nad celou cestou a nad tichým okolím, chvělo se ve vzduchu a rozechvívalo duše zvířat.
A pojednou!
Temnem noci šlehl kolem vozu mocný plamen, podivně oslnivý, jako by hořelo celé okolí, válel se ve velkých kotoučích a ozařoval svým příšerně krvavým jasem nejen koně a vůz a lidi na něm, ale i vše kolem. Celé okolí bylo jakoby v jednom plameni a ustrašenému chalupníkovi se chvílemi zdálo, že se na něj odevšad šklebí ohnivé příšery, jejichž ohnivé jazyky a vlasy děsivě vlály a šlehaly kolem….
Chalupník stiskl pevně v ruce bič, vyjeveně pohlédl kolem sebe, starostlivě pak na ženu a malou Mařenku.
Jejich oči visely na něm jako přikovány, jako by čekaly slova útěchy, prosili o vysvětlení. Hrůza přeskakovala z očí do očí a všechny hořely poplašným plamenem.
Nikdo nepromluvil ani slova.
Nepromluvil ani chalupník sám, jakkoli byl člověk nebojácný. Jeho oči přímo poplašeně poletovaly kolem. Hned byly v podivném plameni, hned u koní, hned u ženy a u děvčete a pojednou zůstaly jako přikovány u kamenného „plocaru“ s petrolejem. Mrazivé zachvění mu proběhlo ztrnulým tělem a mrak starostí přelétl přes zachmuřené čelo.
„Mám rychle ujet? Co však, kdyby se rychlou jízdou nádoba s petrolejem rozbila a petrolej se od ohně vzňal?“
uvažoval v duchu.
Koně zatím, střihajíce ušima, pospíchali rychle se vztyčenými hlavami v tomto podivném a ďábelsky příšerném osvětlení k Ospělovu….
A chalupník seděl na voze a hleděl kolem sebe. Všude jen plameny a plameny. Rostou a ženou se jako povodeň, strašidelně tiché, šlehají svými červenými jazyky a mlsně se olizují. Všude kolem hrůza a hrůza.
Chalupník sepjal bezděky ruce k modlitbě a v duchu prosil: „Pomoz, Hospodine, pomozte všichni svatí!“
Ruce sepjaté, oči vyjevené, seděl chalupník na voze a čekal. Jen jeho mírné oči těkaly udiveně na všechny strany. Přílišná hrůza zachvátila jeho mysl a nepřinesla rozhodnutí….
Než chalupník domyslil, dospěli koně k obrázku svaté Barbory.
A najednou – jako když utne.
Plameny i podivné záře zmizely a neproniknutelná tma obklopila chalupníka i jeho povoz a doprovodila ho až domů.
Brzy po této příhodě se chalupník vypravil do Valáškova mlýna. Vzal s sebou opět malou Mařenku.
Šli „Rompotným dolem.“
Velebné ticho, které se rozkládalo nad oběma příkrými stráněmi, uvítalo je chladně a mlčky. Avšak po několika krocích zůstal chalupník překvapením stát.
Co to?
Z čista jasna počaly létati se strání kameny různé velikosti a dopadaly jako krupobití kolem chodců. Děvče ustrašeně pohlédlo na otce a pak kolem sebe.
Nikde ani živé duše!
Jen kamení lítalo bez přestání, jako by je desítky rukou vymršťovaly a dopadalo dunivě v šumícím tichu.
Chalupník se tiše pokřižoval a sepjal ruce k modlitbě. Modlil se Otčenáš, tiše, spíš v duchu. Děvče učinilo totéž.
S modlitbou na rtech spěchali oba z těchto hrůzných míst.
Přešli bez nehody.
Když docházeli k Valáškovu mlýnu, zastavil se chalupník, pokřižoval se a pravil zamyšleně:
„V těch místech, kde lítali kameny, zabili se jednou dva lidé. A od těch dob se tam mnohdy dějí podivné věci“. A od této příhody smekal vždy před „tlustou jedlí“, která stála v „Rompotném dole“, a obyčejně s obnaženou hlavou a s modlitbou na rtech chodil těmito místy.
„Tak prý se nikomu nic nestane“ – říkával.


Martin Strouhal