V dávných dobách se všude kolem rozprostíraly krásné a hluboké lesy, ve kterých žilo mnoho zvěře, ale žily tam také podivuhodné bytosti. V noci na paloučku při svitu měsíce tančily víly, objevovaly se bludičky, občas se ozval i hejkal, v rybníku bydlel vodník a všude bylo plno dobrých i zlých skřítků.
V lesích kolem Kladek žil skřítek, který se jmenoval Špraněk. Potkalo ho sice jen málo lidí, ale všichni svorně říkali, že je to skřítek poťouchlý, ošklivý a neobyčejně zlý.
Špraněk měl velkou hlavu, malé, zelené, pichlavé oči, velký orlí nos a široká bezzubá ústa. Byl téměř holohlavý a jeho dlouhé vousy byly řídké, nazrzlé a velmi pocuchané. Hlava mu seděla přímo nad vypouklým břichem a měl krátké, křivé nohy.
Pohled na něho byl odpudivý a jeho hlas, to bylo skřehotání a kdo ho slyšel, tomu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Objevil se vždy nečekaně a prováděl lidem velmi zlomyslné kousky. Dětem rozsypal pracně nasbírané borůvky nebo vyměnil košík hub za muchomůrky. A když se někteří pocestní vraceli pozdě v noci, házel jim pod nohy bludný kořen, takže nemohli najít cestu domů. Bloudili po lese někdy až do rána.
V té době žila v Lumírově dívka, která se jmenovala Drahuška. Byla to dívka štíhlá a půvabná, měla krásné dlouhé vlasy, které si splétala do dvou silných copů.
Bylo krásné letní odpoledne. Drahuška se vypravila do lesa na jahody. Šla, zpívala si a těšila se z hezkého počasí. Ale ve snu ji nenapadlo, že by se jí mohlo něco stát. A stalo se.
Když měla plný džbánek, chtěla se vrátit domů, ale jak se rozhlédla, poznala, že zabloudila. Slunce se už také schylovalo k západu a bezradná dívka se pustila směrem, kde myslela, že najde svou vesnicí a domov. Tak šla a šla, ale les byl stále hustší a hustší, neznámý a velmi nepřátelský. Okolí jakoby se vysmívalo její úzkostí. Začalo se šeřit a Drahušce se najednou vybavili všechny ty strašidelné příběhy, které si doma dospělí lidé vypravovali. Plna úzkosti začala utíkat. Klopýtala o kořeny, běžela houštinami, ale najít správný směr nemohla. Také se začaly ozývat podivné zvuky, které ji velmi děsily. Když se rozhlížela, kudy by se mohla dostat z lesa ven, uviděla za sebou dvě zelené oči, které ji stále pronásledovaly. Byla už velmi unavená a strach jí svazoval nohy. Sedla si pod strom a čekala, co se bude dít.
V matném měsíčním světle uviděla ošklivého mužíčka a hned si pomyslela, že je to zlý skřítek Špraněk. Skřítek na ni hleděl velmi vlídně a prosil, aby se ho nebála, že ji už dlouho zná a že by si přál, aby se stala jeho ženou. Drahuška,protože byla děvče velmi chytré, chvíli jakoby váhala a pak přikývla, že ano, ale že musí nejdříve domů, aby se se všemí rozloučila. Ale jak, vždyť přece nezná cestu.
Tu Špraněk vytáhl z kapsy kouzelný proutek a skřehotavým hlasem zazpíval:“Proutkem šlehám tuhle zem, bystrý potok ať jde sem.“
Tam, kde skřítek udeřil proutkem o zem, vytryskl pramen vody. Udivené dívce řekl, aby šla, kam jí voda povede, že se dostane domů. Z pramene se stal potůček a Drahuška už na nic nečekala a spěchala podél, až ji potůček zavedl do rodné vesnice.
Doma ji přivítali rodiče, kteří měli o ni velkou starost. Drahuška jim vyprávěla, co prožila, ale vrátit se ke skřítkovi nechtěla. Dokonce od té doby sama nikdy do lesa pro jistotu nešla.
A Špraněk, ten čeká u pramene na Drahušku dodnes. Povídá se, že z toho čekání celý zkameněl. Vysvobodit ho může jen dívka, která by ho políbila. Ale taková se za tím nenašla. A to je dobře, protože tak nám tu teče potůček, kterému se od těch dob říká Špraněk.