V Ospělově kdysi žil mládenec jménem Jiřík. Často chodíval do Milkova, kde měl děvče. Cesta vedla lesem, kde bývala přes potok lávka. A právě v těchto místech vídal pokaždé Jiřík husu. Mládenec si jí nikdy valně nevšímal. Husa jako husa. Jednou ho však přece jenom dopálila, když stála přímo na úzké lávce a ne a ne uhnout z cesty.
,,Kam čert nemůže, nastrčí hloupého ptáka. Vždycky tady jenom tak stojíš a zbytečně překážíš…“ obořil se na ni.
Jaké však bylo jeho překvapení, když mu husa odpověděla líbezným dívčím hlasem:
,,Já tady musím stávat za své hříchy. Kdybys ale chtěl, mohl bys mě vysvobodit. Pak ti už nikdy v cestě za tvou milou stát nebudu…“
Jiřík dlouho nepřemýšlel a protože měl dobré srdce, zeptal se:
,,Co mohu pro tebe udělat? Jak ti mohu pomoci?“
,,Musíš jít o půlnoci sám přes Věžnici a modlit se růženec. Nesmíš se při tom ale ohlédnout ani napravo ani nalevo a ani dozadu, ať se děje co se děje…“ odpověděla husa. Jiřík slíbil a pospíchal dál.
Ještě téže noci šel do Kozova a od Balatkova mlýna se vydal přímo k Věžnici. Celou cestu se stále modlil a díval jen a jen před sebe. Všude byla tma černá jako uhel, té noci ani měsíc nesvítil. Právě když se blížila půlnoc, Jiřík procházel místy, kde je údolí nejužší. Cesta se vinula tmavým lesem. Kdyby Jiřík neznal cestu lépe než svoje vlastní boty, zcela určitě by zabloudil. Mládenec však netušil, že jeho zkouškám ještě zdaleka není konec.
Náhle se strhl prudký vítr. Stromy se divoce rozšuměly, ohýbaly se až k zemi. Servané listí a jehličí bičovalo Jiříka ve tváři a způsobovalo mu bolestivé škrábance. Blízký potok se náhle stal mohutnou dravou řekou, jak jej Jiřík nikdy ještě nezažil. Voda hučela a bahnité břehy mu doslova tekly pod nohama. Strašlivé kvílení a hučení se ozývalo ze všech stran. Hrozný strach sevřel mládencovo srdce, ale ten se ani neohlédl. Šel stále kupředu a vroucně se modlil, právě tak jak slíbil. Jak dlouho trvala celá ta hrůza, nevěděl. Když ale dorazil až k devíti bukům u Věžnického mlýna, v dálce začalo již pomalu svítat. V tu chvíli se vítr náhle utišil. Jiřík si zhluboka vydechl. V korunách stromů to však z ničeho nic jemňounko zašumělo a k Jiříkovi slétla bílá holubička a posadila se mu na rameno:
,,Děkuji ti, Jiříku, nastotisíckrát za vysvobození…“
Poté se opět vznesla vzhůru a zmizela, jakoby se rozplynula. Veškerá hrůza a strach z Jiříka náhle opadly jako mávnutím kouzelného proutku.
Po chvíli uslyšel z dálky před sebou zpěv. Od Kladek se k němu blížil pan farář s ministranty. Když přišli blíže, Jiřík se od nich dozvěděl, že dostali vzkaz, aby se vypravili do Věžnice, že tam jeden mládenec potřebuje jejich pomoc. Jiřík jim rozradostněn vyprávěl všechno, co se mu uplynulé noci přihodilo. Pak se všichni vrátili domů.