Na polední straně od Bouzova, nad těsným údolíčkem, vroubeným po obou stranách skalnatými stěnami, vypíná se ohromná vápencová skála podobná bráně, zvaná Zkamenělý zámek.
Před dávnými a dávnými časy stával tu opravdovský zámek. Jmenoval se „Brány“ nebo též „Branky“. Vynikal mohutností a nádherou. Avšak rod, který byl majetníkem tohoto zámku, byl stále pronásledován neštěstím. Muži jeden po druhem vymírali. Jeden se zabil na lovu medvěda, druhý padl ve válce, jiný opět podlehl zranění, které utrpěl v boji s loupežníky, kteří se pokusili loupiti v těchto krajinách. Nejinak se vedlo i ženám. A jak členové rodu vymírali, tak i majetek se zmenšoval. Nikdo jej nerozmnožoval, nikdo nebránil. Z mocného kdysi rodu zůstala jen stará paní.
Ta všechno služebnictvo propustila a sama vedla malé hospodářstvíčko, jen aby se uživila. Chléb, mléko, máslo a sýr byly jí každodenní stravou. A poněvadž byla dobrou hospodyní a pamatovala na zlou zimu, kdy bylo mléka méně, hnětávala v létě z tvarohu homolky. Ty pak sušila a schovávala na zimu.
Sama samotinká bydlela ve velikém tom zámku a žila tu prostě a spokojeně. O lidi se nestarala, nikoho nenavštěvovala, nikoho k sobě nezvala. Jen psíček a kočička byli jejími stálými společníky a spoluobyvateli zámku.
Jednou si přinesla plnou mísu tvarohu a dala se do práce. Hnětla jako jindy tvarůžky. A její milí společníci nedali na sebe čekat. Hup oba k ní a hned ji obskakovali a lísali se kolem ní. Hlavně si však hleděli kdejakého kousku, který babičce upadl, aby jí jej mohli sebrati a smlsnouti si na něm.
Babička jim jako jindy dala přímo po kousku, ale bylo jim to dnes asi málo. Lísali se ještě silněji. A babička jim dala znovu, po chvíli zas a zas, ale zvířátka jakoby dnes neměla míti dost. Vyskočila si až na stůl, hlavu i pacičky do mísy strkala, až se babička na ně rozzlobila a pryč je zahnala. Ale tím to bylo horší. Psík i kočička vyskočili na stůl k homolkám a začali je olizovat.
To už bylo i na babičku mnoho. Rozzlobila se doopravdy a spravedlivém hněvu zvolala:
„I vy holoto nezbedná! Kéž byste se raději v kámen proměnili i s tím prokletým zámkem!“
Sotva to dořekla, zatmělo se náhle, pak se oslnivě zablesklo, děsivě zaburácel hrom, až se celý zámek otřásl v základech a všechno všudy, i s nešťastnou babičkou, proměnilo se v kámen.
Od té doby, co se to stalo, stal se Zkamenělý zámek sídlem zlých duchů a čertů. Ti tam každou noc provádějí své reje a čáry a běda člověku, který by se tam odvážil.
V jednom místě skály je trhlina, podobná hradnímu okénku a tou prý člověk spravedlivý uvidí stařenku, sedící u mísy a hnětoucí tvarůžky a vedle ní psíčka s kočičkou, všechny zkamenělé. A poněvadž Písmo svaté praví, že i člověk spravedlivý sedmkrát denně zhřeší, je prý proto zbytečno babičku tam hledat.
Dnes se tyčí nad romantickým údolíčkem, kterým protéká potok Špraněk, mohutná vápencová skála. Po její levé straně je malá jeskyně, babiččina to komůrka, po pravé straně dva otvory podobné oknům.
Vystoupíme-li na temeno skály a rozhlédneme se kolem, ožívá v nás v duchu krásný rozhled z cimbuří bývalého pevného a mohutného hradu.
A pod námi a kolem nás ticho, velebné ticho. Jen temný šumot lesa a pohádkové bublání potoka Špraňku přehlušuje kamennou hluchotu tohoto pohádkového místa.

Martin Strouhal